Zumba. Zkuste ji!

Takže botky, pohodlné tepláky, tričko, pití a tak dále…hlavně na nic nezapomenout! Vzít si fastum gel mě ovšem nenapadlo. Bohužel!

Moje první hodina zumby byla naprosto otřesná a šílená. Jak jsem nebyla zvyklá na to, že cvičím mezi cizími lidmi, tak jsem si připadala neskutečně trapně! Myslela jsem, že se na mě každý dívá. Navíc když já tam byla první hodinu a ostatní měli za sebou třeba pět. Prý mně bylo trapně zbytečně, protože se tak cítí každý začátečník. Stoupla jsem si tedy do druhé řady, abych dobře viděla.

Trenérka pustila ze začátku pomalejší hudbu a tak vše bylo v pohodě. To byl můj první dojem, na který se nikdy nemá dát. Po chvíli za ní přišel ještě trenér, který byl mimochodem k sežrání! Kdybych možná tehdy nečuměla po něm a dělala, co mám, tak by to bylo lepší! Vůbec jsem však nevěděla, jak mám „mávat“ rukama. Co podniknou s nohama. A jak stačit sledovat trenérku a přemýšlet nad tím, abych v krátkém čase zvládla tolik pohybu. Jednu dobu ani kámoška nechápala, co vlastně dělám.

Připadala jsem si jako slon v porcelánu! Litovala jsem, že jsem se nechala tak jednoduše na tuto hodinu ukecat. Navíc jsem si vzala „perfektní“ boty. Boty, které po parketách jely jako po ledě. Tedy nedalo se vyhnout „držkopádu“. Ten následoval hned na začátku druhé rychlé písničky. Byl to docela tvrdý dopad. Navíc v moment, kdy jsem to nejméně čekala.

A tak jsem makala, co jsem mohla, abych si z této hodiny kromě zážitků odnesla i něco pozitivního pro svoji postavu. Pohyby jsem se trefila snad do desetiny předvedených „cviků“. Nakonec jsem celou hodinu přežila a bylo to docela fajn. To si říkám, až teď když na svoje začátky vzpomínám.

Nyní chodím na zumbu každý týden. Nepřipadám si trapně a obdivuju nováčky, kteří se k nám občas připojují, a jde jim to parádně!